Zloběj vás děti nebo naopak štvou rodiče?

[e-Hana]

Třeba máte vzájemně podobné starosti s dětmi nebo děti s rodiči a potřebujete radu.
Možná si zde můžem navzájem poradit, jak na ně.
Nebo si alespoň ulevit,postěžovat i to někdy pomůže.!


Nebo máte v rodině fantastické vztahy

a můžete ostatním poradit, jak to funguje a jak na to,i to by mohlo být pro ostatní užitečné!!

[scarlet]

O dětech a rodičích a výchově bych mohla napsat román. Ale to by mi asi hlava olezla a je to na dýl. Takže až někdy jindy. Až na to budu mít tu správnou náladu.
Ale jedno si pamatujte:

Chcete - li zkazit děti, dejte je na výchovu babičkám.

[e-Hana]

Tak písej,písej!!!!

[žabička]

Tedy - teď se musím ohradit: ne všechny babičky kazí děti (že bych se ozvala, já, potrefená husa?)
Ale jak praví lidová moudrost: na výchovu jsou rodiče, na rozmazlování babičky , ne?

[e-Hana]

Tak já bych i rozmazlovala, ale nějak zatím není koho !!!
A ty jsi tutově hodná babička a trošku rozmazlování musí být.
Scarlet má na mysli takové to opravdu už nevhodné rozmazlování,až popouzení proti názoru rodičů, kdy už pak nechtěj děti poslechnout rodiče, protože babička to říkala a dělala jinak.Hlavně kluci jsou pak paličatý,viď,Scarlet.
Oni když jsou pak ty děti velký a tohle maj natlučený do hlavy, je s nima těžké pořízení.
Nějak se nám odmlčela, ale ona zase přiběhne. Má teď nějaké vyřizování.

[scarlet]

Bohužel jsem to opravdu myslela přesně tak, jak to Hana krásně za mně vysvětlila

[Renata]

To je opravdu blbá situace a já dodnes vzpomínám na svoji dokonale moudrou babičku, která byla hrozně hodná a chápající, ale vždy říkala: až co řekne maminka ... A potom "jel parní válec" !

[e-Hana]

Hm,a to zařizování nakonec zůstane na tobě samotné, viď! Ale ty to zvládneš a kluci se taky vzpamatujou a pomůžou,
uvidíš! Co chceš po puberťácích..ty jsou asi všude stejný, ať je rozmazlila babča nebo néé!

[scarlet]

Renatko, to co říkávala tvoje babička, říkávala ta moje taky i stařenka, já měla totiž ještě i prababičku. a obě to říkávaly přesně tak - až co řekne maminka. Konečný rozhodnutí bylo na ní. Jenže moje máti na to asi jaksi pozapomněla a bohužel bylo konečný rozhodnutí na ní. Já je nesměla ani vlastně pokárat. A teď? Jeden kluk má 23 a druhý 22 let. To už nejsou děti. Oni jsou už dle svého názoru dospělí a ať jim říkám co chci, je na nich vidět, jak je to obtěžuje. A to ani neřvu už dokonce. Sem tam na ně ještě platil můj muž. Ten když zavrčel, aspoň přestali chvilku držkovat. Ale i to bylo asu tak vše. Stejně jim to vydrželo týden. Ale nic víc. Práci stejně musel udělat sám nebo se mnou. A teď, když zemřel, je u nás absolutní bezvládí. Ať řeknu co řeknu, trpně to mlčky odsouhlasí a to je naprosto vše.Jenže já opravdu nemám sílu v této chvíli cokoliv řešit nebo dělat. A tak je to tu takové bezútěšné a já se marně ptám, kde se vlastně stala chyba. I když to sama moc dobře vím. Nepostavila jsem se a nežila život svůj ale rodičů. Byla to moje chyba a můj muž to dobře věděl. A já dnes jen hořce a trpce lituji toho, že jsem ho neposlechla. A nejhorší na tom je, že mu to už ani nemůžu říct. Ale promiň, to už je jiná kapitola. To sem nepatří. Omlouvám se.

[scarlet]

HANIČKO, co tobě na to říct. Snad jen že seš velkej optimista.

[Renata]

Vůbec se nemusíš omlouvat, od toho jsme tady, abychom se mohly "vykecat" i z jiných věcí než je jen e-kouření. Já jsem taky celý dny doma pouze se synem (mentálně postižený) a jsem ráda, že si tu můžu večer s někým (většinou s Hankou) pokecat o čemkoliv.
A co se týká maminky, to bych ti tu mohla popsat román. Už je mrtvá, tak ji nebudu pomlouvat, ale já jsem se trápila do 51 let, protože jsem se jí nedokázala postavit. Nikdo to nemohl pochopit, pak už jsem raději mlčela a dělala co poručila. Byla schopná mně lištit (viz.moravský slovník) i v 50ti letech. Naštěstí Jirku mi nezkazila, ale to bylo jen proto, že ji nezajímal, protože nebyl podle jejích představ - zdravý, krásný a chytrý. Proto taky pořád vzpomínám jen na babičku. Ale už je to za mnou, naštěstí ...

[scarlet]

tak to jsme ne tom strošku stejně. Naše máti teda nebila, ona byla zásadně proti bití. Jestli mně lištila, tak možná pětkrát, co vím a jinak asičtyři, ale mimochodem pořádné, výprasky tatarem. To bylo vše. Ale jinak je to jak říkáš. Nedokázala jsem se jim postavit. U nás panoval názor, že dokud bydlím doma, musím držet hubu a krok. No a co se týče dětí, tak tam to bylo tak, že ten prvorozený byl hned od narození podobný mému otci a tak mu to vydrželo až do , no, skoro až do dvacíti. Takže se v něm babička jen viděla. V tom druhém míň, ale to víš, neměl sice úplně tak všechny výhody co ten starší, ale zkazila ho v podstatě stejně.
Nechci, aby to vypadalo, že je pomlouvám, měla jsem jako dítko nejhodnější rodiče pod sluncem a dali mi víc, než museli. Ale nějak bohužel zapomněli, že jsem dospěla a že si svou rodinu, chci vytvořit sama. A navíc je bohužel trochu změnil i převrat.

[Renata]

Tak tos na tom byla o trošinku líp, ale taky nic moc. Moje máti zase nepochopila nikdy, že už jsem dospělá a tvrdila (i když jsem s ní už dávno nebydlela), že ona je moje máti a tak musím poslouchat ať chci nebo nechci. Tátu jsem neznala, protože se rozvedli skoro hned po svatbě a nikdy ho ke mně nepustila (on asi ani nechtěl). Všichni se mi divili proč k ní chodím, když je taková, ale já jsem takovej vůl, že jsem vždycky tvrdila, že je to přece jen máma ... No svědomí mám čistý, postarala jsem se o ni až do konce, ale vzpomínky nemám raději žádné.
je to všechno takové smutné, ale bohužel i to je život ... I když někdy stojí za h... !

[scarlet]

máš asi úplnou pravdu. Jenomže nejhorší je, že k tomu všemu jsem jenom pořád slyšela, že oni mají právo, protože jsou starší a chtěj si užít. Jednou to prý pochopím. Napřed, když byli kluci malý tak si je chtěli užít, protože my jsme prý mladí a ještě si je užijeme dost a vidíš. Můj první muž zemřel pět let po svadbě. Takže jak si je užil? No a já blbaňa jsem se nepoučila a i když jsem doslova a dopísmene potom potkala anděla, tak jsem stejnou chybu dělala dál. Děti měly právo na svůj názor už od čtrnásti a my mzseli poslouchat. Šak si vše ještě potom užijete, jste ještě mladí a po nás potopa. No a vidíš. Otec zemřel před deseti lety, pak to bylo ještě horší, maminka byla dost dominantní typ a tu jsme pochovali loni v březnu a Ivan - ten zemřel teď 9. května. Takže až jsem si mohla vychutnat děti, manžela a vlastně tu pomyslnou rodinu, tak děti vlastně skoro neznám, skoro si nemáme co říct a manžel? To jediné, na čem mi kdy záleželo, už taky.Takže teď - nevím.

[scarlet]

jen doufám, že Rumlík a Hana nebudou nadávat. Mám dojem, že ty mé příspěvky kloužou od dětí sem tam do jiné roviny. Když, tak se předem omlouvám.